Pan Mňau oceňuje, že jde o psa, který se většinou snaží vyjít s celým světem. Bobík oceňuje hlavně pasáž o jídle a tvrdí, že konečně přichází plemeno s realisticky nastavenými hodnotami. Redakce ovšem hned na začátku upozorňuje: labrador není chlupatý gaučový optimista, kterému stačí zahrada a miska. Je to atletický pracovní pes v rodinném balení.
Narodil se u rybářů. A ano, opravdu miluje vodu z pracovních důvodů
Historie labradora je poněkud geograficky drzá. Přestože se jmenuje labradorský retrívr, jeho hlavní předkové pocházeli z Newfoundlandu. Tamější menší vodní psi, známí jako St. John’s dogs, pracovali po boku rybářů, tahali sítě, přinášeli předměty z vody a pomáhali při práci kolem lodí. Později se dostali do Británie, kde se jejich schopnost aportovat dál rozvíjela pro lov vodního ptactva.
Takže když dnešní labrador uvidí rybník a začne se tvářit, že právě dostal profesní nabídku, není to žádná náhoda. Hustá vodoodpudivá srst, silný ocas připomínající vydří a celková stavba těla dávají velmi jasně najevo, že tohle plemeno nevzniklo proto, aby sedělo na béžovém koberci a ladilo s nábytkem.
Bobík samozřejmě podotýká, že i on by byl ochoten vytahovat věci z vody, pokud by na konci systému byl párek. Pan Mňau považuje jeho pracovní etiku za příliš podmíněnou benefity.
Aport není hračka. Aport je filozofie
Retrívr má přinášet. Labrador tuto informaci bere obvykle velmi vážně, jen se občas neshodnete na tom, co přesně je vhodné přinést. Míček ano. Dummy ano. Klacek většinou také. Ponožka, rukavice, dětská hračka nebo něco, co jste ještě před chvílí považovali za bezpečně uložené, se mohou do programu dostat bez předchozí konzultace.
S tím souvisí i typická práce tlamou. Dobře vedený labrador má mít takzvaně měkkou tlamu, protože při lovu měl přinést zvěř bez zbytečného poškození. To ovšem neznamená, že mladý labrador nebude používat tlamu na zkoumání světa. Bude. A svět zahrnuje velmi mnoho předmětů.
První měsíce a roky s labradorem proto mohou být trochu jako bydlení s velmi přátelským pracovníkem inventury, který všechno bere do ruky, jen bohužel nemá ruce.
Přátelský ano. Klidný automaticky ne
Labradoři bývají společenští, otevření a silně orientovaní na lidi. Právě tahle povaha z nich udělala nejen rodinné psy, ale také časté asistenční, vodicí a pracovní psy. Dobře socializovaný labrador má tendenci řešit nové lidi spíš otázkou „budeme kamarádi?“ než bezpečnostním pohovorem.
Jenže přátelskost se velmi snadno zamění za jednoduchost. Labrador je inteligentní, energický a v mládí často velmi intenzivní pes. Může skákat, nosit všechno možné, vymýšlet vlastní zábavu a vítat člověka způsobem, který připomíná náraz lehčího nákladního vozidla.
Tohle není porucha plemene. To je pracovní retrívr, kterému někdo namontoval velmi dobré PR. Pokud chcete toho slavného pohodového rodinného labradora, cesta k němu často vede přes několik let pohybu, tréninku a důsledného vysvětlování, že návštěvu opravdu nemusí přivítat celým tělem najednou.
Má rád jídlo. A u části labradorů je to opravdu i genetika
Teď přichází bod, ve kterém Bobík požaduje maximální vědeckou přesnost.
Labradorům se často přisuzuje enormní chuť k jídlu a tentokrát není všechno jen anekdota. Studie publikovaná v Cell Metabolism našla u části labradorských retrívrů deleci v genu POMC, která byla spojena s vyšší motivací k jídlu, vyšší tělesnou hmotností a větším množstvím tuku. V daném souboru měla mutovaná alela frekvenci přibližně 12 procent, takže rozhodně neplatí, že ji má každý labrador. Ale představa věčně hladového labradora dostala velmi zajímavý biologický podklad.
A tady vzniká jeden z typických problémů plemene. Pes, který vás dokáže přesvědčit, že od posledního jídla uplynuly tři geologické éry, opravdu nemusí mít hlad. Může být jen výborně motivovaný potravou. To je skvělé při výcviku. Méně skvělé při kontrole hmotnosti.
Pan Mňau proto navrhuje přeložit slavný labradorský pohled následovně: „Neříkám, že umírám hlady. Jen považuji za nezodpovědné tuto možnost vyloučit.“ Bobík požaduje zapsat větu do redakčních stanov.
Voda je skvělá. Bláto je voda s příběhem
Labrador patří mezi psy, kteří mohou působit velmi elegantně, dokud jim nedáte přístup k přírodnímu prostředí. Pak najdou rybník. Nebo potok. Nebo louži. Nebo něco, co je z technického hlediska spíš mokrý příkop, ale z labradorského hlediska se jedná o plnohodnotné wellness.
Jeho dvojitá srst je uzpůsobená k práci ve vodě a relativně dobře chrání tělo před chladem a vlhkostí. Potíž je, že pes po návratu z vody velmi často nečte váš interiérový design jako relevantní argument.
Pokud tedy někdo hledá psa, který se bude po každé procházce vracet v původním barevném odstínu, existují vhodnější kandidáti. Labrador je schopný vrátit se šťastný, mokrý a pokrytý materiálem, jehož původ nechcete laboratorně analyzovat.
Potřebuje zaměstnat hlavně mozek, ne jen nohy
Labrador je aktivní plemeno a pravidelný pohyb potřebuje. Jenže samotné kilometrové chození nemusí být celý program. Jako pracovní retrívr má dobře rozvinutou chuť spolupracovat, hledat, nosit a řešit úkoly. A právě proto mu často sedí aportování, pachové práce, obedience, různé psí sporty nebo prostě dobře vedený trénink v běžném životě.
Jeho velká výhoda je ochota učit se a pracovat s člověkem. Jeho malá nevýhoda je, že pokud mu práci neposkytnete, může začít rozvíjet vlastní projekty. A projekt „přesuň všechny boty z chodby do obýváku“ bývá sice kreativní, ale mezi majiteli má překvapivě slabé hodnocení.
Dobře unavený labrador je často báječný domácí společník. Labrador, kterému se dlouhodobě nic neděje, může připomenout, že přátelská povaha nevylučuje schopnost vyrobit velmi působivý chaos.
Rodinný pes ano. Ale děti nejsou automatické bezpečnostní zařízení
Labrador bývá právem považován za plemeno vhodné do rodiny, protože typicky kombinuje sociálnost, ochotu spolupracovat a vysokou toleranci. Jenže žádné plemeno nemá v rodokmenu zapsáno „může zůstat bez dozoru s čímkoli, co se hýbe“.
Mladý labrador je velký, silný a nadšený. Dítě může milovat tak intenzivně, že ho při průjezdu místností jednoduše sejme zadkem. Výborná povaha tedy nenahrazuje výcvik psa, výchovu dítěte ani dohled dospělého.
Tohle není výhrada proti labradorům. Právě naopak. Je to výhrada proti představě, že dobrá pověst plemene zbavuje člověka povinnosti psa vychovat.
Zdraví: hodně radosti neznamená ignorovat servisní knížku
Labrador bývá robustní pes, ale odpovědný chov sleduje několik důležitých problémů. Patří sem dysplazie kyčelních a loketních kloubů, některá oční onemocnění, dědičná centronukleární myopatie a také exercise-induced collapse, tedy EIC, při kterém může u geneticky predisponovaných psů po intenzivní zátěži dojít ke slabosti až kolapsu. Pro některé z těchto onemocnění existují genetické testy.
A pak je tu problém, který si člověk často vyrobí sám: obezita. U plemene s velkou chutí k jídlu a talentem přesvědčit domácnost, že ještě vůbec nevečeřelo, je kontrola porcí docela praktická životní dovednost. Udržet labradora štíhlého je mnohem užitečnější pro jeho klouby i celkové zdraví než občasný pocit viny z toho, že nedostal třetí piškot. Bobík se k této části odmítl vyjádřit z důvodu možného střetu zájmů.
Pro koho tedy je?
Pro člověka, který chce velmi společenského psa, rád s ním něco dělá a nevadí mu energie, voda, chlupy a občasná tendence nosit předměty, o jejichž přesunu jste nežádali. Labrador může být fantastický první pes, ale jen pokud slovo „první“ neznamená „nebude potřebovat výchovu“.
Hodí se k aktivní rodině, k lidem, kteří chtějí trénovat, chodit ven a psa skutečně zapojit do života. Hůř se hodí tam, kde se od něj očekává pouze laskavá existence vedle gauče. Ano, časem na tom gauči velmi pravděpodobně spokojeně usne. Ale nejdřív by ideálně chtěl něco přinést, někam skočit, něco očichat a ověřit stav kuchyně.
Redakční verdikt
Labrador je populární z velmi dobrého důvodu. Je přátelský, pracovitý, učenlivý, sociální a schopný zapadnout do obrovského množství lidských životů. Jen jsme si jeho úspěch trochu špatně přeložili. Není tak skvělý proto, že je nenáročný. Je skvělý proto, že je ochotný s člověkem spolupracovat téměř na čemkoli, pokud člověk dodá pohyb, pravidla, práci a ideálně také něco jedlého.
Pan Mňau oceňuje jeho užitečnost, ale má výhrady k mokré srsti. Bobík prohlašuje labradora za ideologicky velmi blízké plemeno a požaduje společný výzkumný projekt na téma „motivace potravou“. Paní Žofie připomíná, že pod veselou rodinnou pověstí pořád sedí skutečný vodní pracovní pes.
A redakce uzavírá: labrador není dobrák, protože by byl jednoduchý. Je to dobře naladěný pracovní stroj, který miluje lidi, vodu a svačiny natolik, že lidstvo omylem získalo dojem, že byl vyroben přímo pro obývák.
Redakční tečka: Při přípravě tohoto profilu nebyl žádný labrador testován otázkou „máš hlad?“, protože redakce nepovažuje experiment s předem známým výsledkem za vědecky přínosný. Bobík nicméně trvá na tom, že studie POMC jasně dokazuje, že některé případy žebrání je třeba posuzovat s větší empatií. Pan Mňau mu odebral slovo dřív, než stihl požádat o genetický test.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další témata ze světa živočišné říše a zpráv s jasným názorem najdete na ŽlutáKočka.cz.
Zdroje: American Kennel Club – Labrador Retriever [1], American Kennel Club – Labrador Retriever History: From Water Dogs to Beloved Companions [2], Cell Metabolism – A Deletion in the Canine POMC Gene Is Associated with Weight and Appetite in Obesity-Prone Labrador Retriever Dogs, DOI 10.1016/j.cmet.2016.04.012 [3], Orthopedic Foundation for Animals – Labrador Retriever health testing recommendations [4], img ai generated
