Potom v kuchyni velmi tiše otevřete kapsičku. Kočka se materializuje vedle vaší nohy rychlostí, která odporuje všemu, co předchozí tři minuty tvrdila o svých senzorických schopnostech.
Člověk si z toho vyvodil jednoduchý závěr: kočka slyší jen to, co chce. Redakce má špatnou zprávu. Výzkumy naznačují, že problém vůbec nemusí být ve slově „slyší“.
Kočka může velmi dobře poznat váš hlas, rozeznat své jméno, všimnout si, že mluvíte speciálně k ní, a dokonce si podle hlasu vytvářet představu, kde se právě nacházíte. To, že se potom rozhodne nepohnout, už je jiná otázka. I pan Mňau odmítá spojovat schopnost přijmout informaci s povinností na ni reagovat. Případ začíná být osobní.
Ano. Vaše kočka pravděpodobně pozná, že mluvíte právě vy
Už studie japonských vědců publikovaná v roce 2013 ukázala něco, co majitelé koček dlouho tušili a kočky dlouho odmítaly oficiálně potvrdit.
V experimentu poslouchalo dvacet domácích koček hlasy několika cizích lidí a následně hlas svého majitele, přičemž člověka neviděly. Když zazněl známý hlas, reakce koček se změnila. Nezačaly ovšem nadšeně běžet ke zdroji zvuku, mňoukat ani mávat ocasem jako delegace vítající státní návštěvu.
Především otáčely hlavou a pohybovaly ušima. To je velmi důležitý detail. Člověk se totiž často ptá: „Poznala mě? Vždyť nic neudělala.“ Udělala. Pohnula uchem. Z pohledu člověka katastrofálně nedostatečný výkon. Z pohledu kočky bylo potvrzení přijetí zprávy právě odesláno. Pan Mňau připomíná, že pokud zákaznická podpora obdrží váš e-mail, také za vámi neběží přes byt s radostným křikem.
A svoje jméno zná také. Tím se situace ještě zhoršuje
V roce 2019 přišla studie, která lidské alibi oslabila ještě víc. Vědci pouštěli kočkám sérii běžných slov nebo jmen jiných koček a nakonec jejich vlastní jméno. Kočky si na opakované zvuky postupně zvykaly a jejich reakce slábla. Když ale zaznělo vlastní jméno, pozornost se u řady z nich znovu zvýšila. Domácí kočky dokázaly své jméno odlišit od jiných slov, a to dokonce i tehdy, když ho vyslovil neznámý člověk.
Teď ale pozor na jednu věc, než člověk začne kočku obviňovat z promyšleného občanského odporu.
Výzkum neprokázal, že kočka chápe vlastní jméno stejně jako člověk chápe osobní identitu. Autoři mluvili o schopnosti rozlišit konkrétní zvukový vzorec, který je pro kočku mimořádně známý a během života se může spojit s odměnou, jídlem, hlazením nebo jinými událostmi.
Čili když zavoláte: „Micko!“ kočka pravděpodobně nemusí filozoficky uvažovat: „Ano, to jsem já, jedinečná subjektivní bytost zvaná Micka.“ Může jí stačit: „Znám tento zvuk. Velmi často po něm následuje něco, co se týká mě.“ A potom nastává fáze dvě. Vyhodnocení nabídky.
Největší lidský omyl je představa, že rozumět znamená poslechnout
Tady se podle redakce celé nedorozumění láme — pardon, tady celé nedorozumění vzniká. Člověk je velmi zvyklý na psy. Pes slyší jméno, otočí se, přiběhne, naváže kontakt, čeká na další instrukci a svou reakci často udělá natolik viditelnou, že ji zvládne interpretovat i druh, který někdy potřebuje návod k otevření kartonu mléka.
Kočka je výrazně úspornější. Její odpověď může být pohyb ucha. Pohled. Otočení hlavy. Krátké napnutí těla. A někdy také rozhodnutí pokračovat v tom, co dělala. Ne proto, že informace nepřišla. Ale protože informace zatím neobsahovala nic, kvůli čemu by stálo za to vstát.
Tady samozřejmě překračujeme to, co experiment dokáže přímo prokázat. Věda nám umí říct, že kočka určité zvuky rozlišuje a že na ně reaguje rozdílně. Neumí z jejího mozku přečíst větu: „Slyším tě, Karle, ale tvůj požadavek nepovažuji za naléhavý.“
Z dlouhodobého pozorování redakce však víme, že tato hypotéza má velmi silnou kočičí estetiku.
Kočka pozná dokonce i ten hlas, kterým ze sebe kvůli ní děláte idiota
Každý majitel kočky pravděpodobně vlastní minimálně dva hlasy. Prvním komunikuje s dospělými lidmi: „Prosím tě, nezapomeň cestou koupit mléko.“ Druhý se aktivuje při pohledu na kočku: „No tááák, kdo je moje malinkatá chlupatá holčičkááá?“ Člověk o existenci druhého hlasu často neví, dokud se neuslyší na videu.
Pak několik minut zpracovává situaci. Vědci se ale podívali právě na tuto zvláštní řeč určenou domácím mazlíčkům. Studie publikovaná v Animal Cognition pracovala se 16 kočkami a porovnávala jejich reakce na běžnou řeč určenou dospělému člověku a na způsob řeči, kterým jejich majitelé mluvili přímo ke kočkám.
Kočky rozlišovaly oba typy řeči tehdy, když mluvil jejich vlastní člověk. Když stejný rozdíl použil cizinec, podobný efekt se neprojevil. Autoři to interpretovali jako možný doklad specifické komunikace vytvořené zkušeností mezi konkrétní kočkou a konkrétním člověkem.
Čili ano.
Je možné, že kočka nejen ví, že jste to vy. Ona navíc ví, že jste právě zapnuli ten hlas. Pan Mňau žádá, aby se tato část výzkumu dále nerozšiřovala. Lidská důstojnost podle něj utrpěla dost.
Dokonce si podle hlasu hlídá, kde jste
A teď přijde část, která už není příliš kompatibilní s teorií „ona mě vůbec nevnímá“.
V experimentu publikovaném v roce 2021 kočky poslouchaly hlas svého majitele přehrávaný z reproduktoru na jednom místě. Potom se stejný hlas náhle ozval z jiného místa v místnosti.
Kočky vykazovaly větší překvapení právě tehdy, když se jejich člověk podle zvuku zdánlivě přemístil někam, kam by se normálním způsobem tak rychle dostat nemohl. Výzkumníci z toho usuzují, že kočky mohou pomocí hlasu mentálně sledovat polohu člověka, kterého právě nevidí.
Takže si představme situaci znovu. Sedíte v kuchyni. Voláte kočku. Kočka nepřichází. Vy máte pocit, že netuší, kde jste. Výzkum naznačuje, že ona může velmi dobře vědět: „Je v kuchyni.“ A dále: „Stále je v kuchyni.“ A nakonec: „Nevidím důvod, proč bych tam kvůli tomu měla být také.“ Tohle poslední už vědci neměřili. Redakce by ale velmi ráda viděla grantovou žádost.
Jedno ucho je někdy celá odpověď
Možná je tedy problém mnohem méně v kočce a mnohem více v lidském očekávání, jak má odpověď vypadat. Člověk očekává reakci, která bude čitelná pro člověka. Přivolání má znamenat příchod. Jméno má znamenat otočení celé kočky. Pozdrav má vyvolat viditelnou odezvu.
Kočka ale komunikuje velkou část informací velmi jemnými změnami postoje, uší, očí, ocasu a celkového napětí těla. A pokud zrovna odpočívá, může být ekonomika jejího projevu skutečně působivá.
Stačí jedno ucho. Přední část ucha se natočí vaším směrem. Informace přijata. Další akce nebude provedena. To je velmi elegantní komunikační systém, pokud tedy nejste člověk stojící u dveří a už sedm minut říkáte „pojď, jdeme“.
Proč ale kapsičku slyší okamžitě?
Protože tady člověk směšuje dvě různé věci: schopnost zvuk zachytit a význam, který mu zvíře přikládá.
Kočky se velmi dobře učí asociace. Zvuk otevírané konzervy, šustění sáčku s pamlsky, konkrétní skříňka, miska položená na podlahu nebo vaše obvyklé slovo před krmením mohou opakovaně předcházet velmi cenné události.
Jestliže každý večer zazní: „Večeře!“ a následně se objeví kapsička, nebylo by příliš překvapivé, kdyby tomuto zvuku kočka věnovala větší pozornost než větě: „Micko, pojď se podívat, jak jsem krásně uklidila koupelnu.“
Obě sdělení slyšela. Jedno má kuře v omáčce. Druhé koupelnu. Redakce nebude předstírat, že by volba byla obtížná.
A proč někdy nereaguje ani na svoje jméno?
Protože rozpoznání podnětu automaticky nevytváří motivaci něco udělat. Tohle není výhradně kočičí vlastnost. Člověk také pozná zvuk příchozího pracovního e-mailu v sobotu večer. Rozpoznání proběhlo bezchybně. Následná aktivita může být nulová.
U kočky navíc záleží na momentální činnosti, prostředí, zkušenostech, vztahu s člověkem i na tom, co obvykle po zavolání následuje. Pokud jméno znamená střídavě pamlsek, hlazení, přerušení spánku, návštěvu veterináře, sundání ze skříně a zákaz okusovat květinu, má kočka poměrně pestrý datový soubor.
Samotné „Micka!“ tedy není povel s garantovaným výsledkem. Je to oznámení, že vedení požaduje její pozornost. Kočka následně zpracuje žádost.
Člověk zkrátka chtěl potvrzení. Kočka mu poslala modrou fajfku
A tady je podle pana Mňaua celý spor. Lidé si myslí, že když zvíře něco pochopilo, musí to dát dostatečně demonstrativně najevo. Jenže výsledky výzkumů kočičího chování ukazují téměř opačný problém: kočka může zaznamenávat mnohem víc informací, než kolik nám svou reakcí ochotně ukáže.
Pozná hlas svého člověka. Rozlišuje své jméno od jiných slov. Dokáže reagovat odlišně na řeč, kterou její člověk používá přímo k ní. A podle hlasu může dokonce sledovat, kde se její člověk nachází. To všechno ještě neznamená, že rozumí každé vaší větě, chápe syntaxi nebo vás záměrně ignoruje ve stejném psychologickém smyslu jako uražený kolega na poradě. Ale znamená to něco možná mnohem zábavnějšího: „Neslyšela mě“ už není vždycky tak pohodlné vysvětlení, jak bývalo.
Redakční verdikt
Kočka tedy „neslyší jen to, co chce“ jen v lidském nadsazeném významu. Sluch funguje výborně. Rozpoznávání známých zvuků funguje překvapivě dobře. A sociální informace ukryté v lidském hlase zpracovává domácí kočka patrně mnohem pozorněji, než její pověst nezúčastněného spolubydlícího naznačuje.
Skutečný rozdíl možná přichází až potom. Člověk je zvyklý, že úspěšná komunikace končí reakcí, kterou on sám považuje za dostatečnou. Kočka tento požadavek nikdy nepodepsala. Zavoláte její jméno. Ucho se otočí. Vy čekáte. Kočka čeká. Vy zavoláte znovu. Kočka už tuto informaci má. A právě v této chvíli je dobré připomenout oficiální stanovisko pana Mňaua: „Slyšel jsem vás poprvé. To, že jste pokyn šestkrát zopakovali, byla vaše iniciativa.“
Bobík se zeptal, zda to znamená, že kočky člověka skutečně ignorují. Pan Mňau se na něj podíval. Potom se otočil k oknu. Bobík položil otázku podruhé. Experiment byl ukončen pro nadbytečnost.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další témata ze světa živočišné říše a zpráv s jasným názorem najdete na ŽlutáKočka.cz.
Zdroje: Animal Cognition – Vocal recognition of owners by domestic cats [1], Scientific Reports – Domestic cats discriminate their names from other words [2], Animal Cognition – Discrimination of cat-directed speech from human-directed speech in a population of indoor companion cats [3], PLOS ONE – Socio-spatial cognition in cats: Mentally mapping owner’s location from voice [4], img ai generated
