Kočka jen nepatrně pohnutým uchem dá najevo, že informaci přijala. A následně ji elegantně odmítla zpracovat.
Kočka a filozofie zvukové selekce
Z etologického hlediska mají kočky mimořádně vyvinutý sluch, ale i schopnost zvuky rozeznávat a vyhodnocovat. Ovšem z kočičího hlediska existuje ještě jedna rovina: sluch jako společenský filtr.
Kočka rozlišuje zvuky podle toho, zda:
se týkají její vlastní osoby,
mají přímý benefit,
jsou důkazem tvé oddanosti k ní,
nejsou relevantní vůbec.
A právě kategorie č. 4 je ta, kam spadá většina vět, které na ni říkáš. Zvlášť ty v duchu „pojď sem“, „nech to“ nebo „prosím tě, proč jsi to udělala“.
Kočka slyší. Ale reaguje jen na zvuky vyššího významu.
A co je ten vyšší význam? Kočka si to definuje sama, samozřejmě. Obvykle jsou to:
otvírání konzervy,
šustění granulí,
zvuk tvé kapsy, ve které je pamlsek,
věty typu „máš pravdu, lásko“ a „ano, ty jsi tady šéf“.
Naopak zvuky nízkého významu (např. „ne“ nebo „slez z kuchyňské linky“) jsou na kočičí škále něco mezi reklamou, kterou přeskočíš, a prezentací, kterou musíš absolvovat jen fyzicky, ale mentálně ani náhodou.
Sociální hierarchie podle zvuku
Kočka nepoužívá selektivní poslech k tomu, aby tě rozčilovala. Používá ho k tomu, aby ti pomohla pochopit kočičí filozofii:
Pokud na její jméno nereaguje, znamená to: „Já o tobě vím. Ty o mně víš. Vše je v rovnováze.“
Pokud přijde až po druhém zavolání, znamená to: „Přicházím, protože jsem se tak rozhodla. Klidně si zapamatuj přesný čas mé laskavosti.“
Pokud nepřijde vůbec, znamená to: „Zvaž důležitost své žádosti. Já ji zhodnotila.“
Závěr? Kočka tě slyší — vždycky
Ale její reakce není aktem poslušnosti. Je aktem osobní identity. Kočky nereagují na zvuky. Kočky reagují na význam.
A jestli tě někdy ignoruje? To je jen její způsob, jak ti říká: „Neboj, já jsem tady. Ale teď zrovna hraju tajemnou.“