Pak přijde papoušek šedý, latinsky Psittacus erithacus, a tuhle iluzi vezme, zmačká ji a bez většího zájmu odhodí do kouta.
Tenhle pták totiž nehraje hru „opakuj, co slyšíš“. On hraje hru „dává to, co říkáš, vůbec smysl?“. A to je problém. Protože v tu chvíli už to není o něm. V tu chvíli je to o nás.
Ten moment, kdy zjistíš, že nejsi nejchytřejší v místnosti
Papoušek šedý není zajímavý tím, že mluví. Je zajímavý tím, že ví, kdy mluvit a kdy ne. A ještě zajímavější je, že si to aktivně vybírá.
Nejslavnějším důkazem byl papoušek jménem Alex the African Grey Parrot, který v rámci výzkumu nerozpoznával jen barvy a tvary, ale dokázal odpovídat na otázky typu „kolik je tady modrých předmětů“. A odpovídal správně. Opakovaně. Bez nápovědy, bez taháků, bez dramatického koukání do stropu, jak to známe ze školních lavic.
A pak přišly momenty, kdy odpovědět nechtěl. Ne že by to neuměl. Prostě se rozhodl, že nebude. Což je mimochodem úroveň vnitřní svobody, na kterou se většina lidí dostane maximálně ve sprše, když si zpětně přehrává hádku s tchýní z roku 2014.
Pamatuje si tě. A bohužel i to, jak ses choval
Papoušci šedí mají výbornou paměť. Ne takovou tu lidskou, která si pamatuje trapasy ve tři ráno a jména zapomíná okamžitě. Oni si pamatují konkrétní lidi a konkrétní interakce.
Choval ses k němu dobře? Bude komunikovat, reagovat, zapojí se.
Choval ses jako idiot? Bude tě ignorovat.
Bez dramatu. Bez scény. Bez vysvětlování. Prostě jsi byl vyhodnocen jako ztráta času.
A tady se dostáváme k jemně nepříjemnému zjištění: papoušek šedý není „mazlíček, který tě má rád“. Je to bytost, která si vyhodnocuje, jestli za to stojíš.
Když se nudí, začne být kreativní. A ty toho budeš litovat
Lidé mají tendenci pořizovat si inteligentní zvířata a pak se divit, že se chovají… inteligentně. Papoušek šedý potřebuje podněty. Komunikaci. Problémy k řešení. Něco, co zaměstná ten jeho malý, ale nebezpečně schopný mozek.
Když to nedostane, začne si program vytvářet sám.
A to je moment, kdy se z „roztomilého papouška“ stává bytost, která rozebírá věci, vydává zvuky, které jsi nikdy nechtěl slyšet, a systematicky testuje, co všechno v bytě ještě nebylo zničeno. Ne ze zlomyslnosti. Z nudy.
Je to trochu jako dát extrémně chytrému člověku prázdnou místnost a říct mu, ať si nějak poradí. Dřív nebo později začne rozebírat stěny.
Tak kdo tady koho učí mluvit?
Celá ta představa, že „učíme papoušky mluvit“, je vlastně docela roztomilá. Realita je spíš taková, že papoušek testuje, jestli to, co říkáš, má hodnotu. Jestli reagovat, nebo ne. Jestli se zapojit, nebo tě nechat v tom.
A čím déle ho sleduješ, tím víc ti dochází jedna věc:
- on nemá potřebu mluvit pořád
- on má potřebu mluvit smysluplně
Což je koncept, který by si zasloužil vlastní seminář pro lidstvo.
Závěrečná poznámka redakce (pan Mňau si odkašlal)
„Lidé si myslí, že papoušek opakuje jejich slova. Ve skutečnosti jen občas zopakuje něco, co stálo za to. A zbytek… ten si nechá pro sebe. Což je, upřímně, velmi elegantní forma kritiky.“
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
FOTO WIKIMEDIA COMMONS
