Vědci z Arizonské státní univerzity se na tuhle mezidruhovou sebejistotu podívali trochu blíž a zjistili, že při čtení psích emocí možná neposloucháme jen psa. Posloucháme kulisy. A někdy dokonce sami sebe.
Bobík protestuje, že u vany skutečně nešťastný je. Pan Mňau upozorňuje, že jeden autobiografický případ zatím vědeckou metodologii nezboří.
Park říká „radost“. Vana říká „utrpení“. Pes může být tentýž
První ze studií Holly Molinaro a Cliva Wynnea byla v tomhle směru skoro zákeřně jednoduchá. Lidé sledovali videa psů v situacích, které měly působit pozitivně nebo negativně, a hodnotili jejich emoce.
Jenže vědci některé záběry ukázali s původním prostředím, jiné bez něj a v dalším experimentu dokonce přeházeli kontext tak, že se chování psa ocitlo v prostředí, které mu původně nepatřilo. Výsledek? Hodnocení psa se výrazně měnilo podle toho, co kolem něj člověk viděl, ne jen podle samotného zvířete.
To je pro člověka lehce nepříjemné. Protože si rád myslí, že čte oči, uši, ocas, napětí těla a tisíce let společné evoluce. A pak přijde výzkum a řekne: „Možná jste hlavně viděli park.“
Pan Mňau považuje tuto možnost za velmi pravděpodobnou. Podle něj člověk už dávno nepozoruje psa, ale vytváří k jeho výrazu komentářovou stopu. Pes u stromu: „Je spokojený.“ Pes u veterináře: „Je vyděšený.“ Pes vedle narozeninového dortu: „Je nadšený.“ Pes vedle vysavače: „Nenávidí život.“
Přitom část toho může být pravda. Problém je, že okolnost nám může napovědět odpověď dřív, než jsme skutečně přečetli psa.
Člověk se nevzdal. Vědci proto odstranili kulisy
Dalo by se namítnout, že když odstraníme kontext, člověk už konečně uvidí čistého psa. Tak ho odstranili.
V další studii publikované v PeerJ dostalo přibližně tři sta vysokoškoláků videa psů na černém pozadí, takže z okolí nebylo prakticky co vyčíst. Psi ve videích přitom představovali pozitivní, neutrální nebo negativní emoční stavy a účastníci hodnotili jejich emoční valenci a míru vzrušení.
Jenže tentokrát výzkumníky zajímalo něco jiného. Co když člověk neposuzuje psa podle prostředí, ale podle vlastní nálady?
Nejdřív tedy účastníkům pomocí obrázků navodili pozitivnější, neutrální nebo negativnější rozpoložení. V prvním experimentu použili obecné fotografie lidí a krajin. Náladu účastníků tím skutečně ovlivnili, ale jejich hodnocení psů se významně nezměnilo.
Redakce by v tomto bodě normálně případ uzavřela. „Dobře. Člověk se tentokrát choval rozumně.“ Bohužel přišel druhý experiment.
Pak ukázali lidem další psy. A člověk se rozhodl být zajímavý
Ve druhém pokusu byly nálady navozovány výhradně obrázky psů. Opět se podařilo lidi naladit pozitivně, neutrálně nebo negativně. A tentokrát už se jejich hodnocení následných psů změnilo. Jenže ne tím způsobem, který by člověk intuitivně čekal.
Pozitivně naladění účastníci hodnotili psy spíš smutněji, zatímco lidé naladění negativními psími obrázky je hodnotili spíš šťastněji. Autoři tento výsledek popisují jako kontrastní efekt a sami zdůrazňují, že vztah mezi naší náladou a čtením zvířecích emocí je zřejmě složitější, než očekávali.
Pan Mňau požádal, aby se tato informace zopakovala. Redakce zopakovala. Pan Mňau chvíli mlčel.
„Takže když člověku ukážeme veselého psa, může následného psa hodnotit smutněji. Když mu ukážeme smutného psa, může následného hodnotit veseleji.“
Ano. „Výborně. Pes může odejít. Vyšetřování se evidentně týká člověka.“
A proč to tak dopadlo? To zatím nevíme
Tady bychom mohli udělat přesně to, co člověk dělá psům, a rychle výsledku přidělit emoci i vysvětlení. Neuděláme.
Autoři sami upozorňují, že výsledek potřebuje další výzkum. Jedním možným vysvětlením je skutečně kontrast: pokud člověk předtím viděl velmi pozitivní psí obraz, následné chování může proti němu působit méně pozitivně. A obráceně. Jenže mechanismus ještě není vyřešený a jedna studie rozhodně neznamená, že známe univerzální tlačítko lidského vnímání.
Co už ale obě práce ukazují poměrně pěkně, je něco jiného: naše hodnocení psího emočního stavu nevzniká ve vakuu. Do výsledku se může míchat kontext, očekávání a patrně i naše momentální nastavení. A to je dost zásadní informace pro druh, který velmi často tvrdí: „Já ho znám. Já vidím, co cítí.“
Bobík se tváří provinile. Nebo člověk právě vypadá naštvaně
Tohle celé krásně zapadá do staršího problému s takzvaným provinilým výrazem psa. Člověk přijde domů, pes sklopí uši, uhýbá pohledem a stáhne tělo. Majitel má jasno: „Ví, co udělal.“
Jenže experimenty už dříve ukázaly, že podobný „guilty look“ výrazně souvisí s reakcí psa na lidské kárání, nikoli spolehlivě s tím, zda pes skutečně zákaz porušil. Pes tedy může reagovat na vás a váš tón, zatímco vy jeho reakci přečtete jako důkaz přiznání. Jinými slovy: člověk vytvoří situaci, pes na situaci odpoví a člověk odpověď použije jako důkaz svého původního názoru.
Pan Mňau označil tuto konstrukci za velmi elegantní uzavřený systém. Bobík navrhl, že by se měla zakázat u všech sporů týkajících se zmizelého jídla. Návrh nebyl přijat.
Znamená to, že vůbec neumíme číst psy? Ne. To by byla zase jiná lidská zkratka
Bylo by lákavé otočit celý článek na druhou stranu a prohlásit, že člověk psím emocím nerozumí. To ale studie neříkají.
Psi s námi žijí mimořádně dlouho, lidé si dokážou všímat řady skutečných behaviorálních signálů a zkušený člověk může číst konkrétního psa velmi dobře. Problém nastává ve chvíli, kdy si zaměníme dobrý odhad za neomylnost.
Jeden vrtící ocas neznamená automaticky radost. Jeden odvrácený pohled není automaticky stud. Jeden pes ležící v parku nemusí být šťastnější než pes ležící v koupelně jen proto, že park má lepší PR oddělení.
Čím víc signálů sledujeme najednou — držení těla, napětí, oči, uši, ocas, pohyb, vokalizaci a hlavně změnu oproti normálu konkrétního psa — tím lepší máme šanci, že skutečně čteme jeho, ne vlastní scénář.
Pan Mňau navrhuje revoluční postup: „Nejdřív se podívat na zvíře. Potom vytvořit názor.“ Redakce připouští, že jde o radikální koncept.
Proč na tom záleží víc než kvůli několika trapným omylům
Kdyby šlo jen o to, že majitel označí lehce otráveného psa za smutného, můžeme se tomu zasmát a pokračovat.
Jenže způsob, jakým čteme psí emoce, ovlivňuje způsob, jakým se psy zacházíme. Pokud považujeme úzkost za neposlušnost, můžeme psa trestat. Pokud stres čteme jako agresivitu, můžeme situaci zbytečně vyhrotit. Pokud naopak napětí přečteme jako radost, protože pes vrtí ocasem, můžeme pokračovat v interakci, kterou už zvíře dávno nechce. Právě proto autoři obou studií zdůrazňují význam podobného výzkumu pro welfare a lidsko-pské soužití.
A tady se z lehce absurdního experimentu stává docela praktická věc. Nejde o to přestat psům připisovat emoce. Jde o to připustit si, že interpret je také součást experimentu.
Člověk nepřichází k psovi jako dokonale neutrální čtečka psího výrazu. Přichází se zkušenostmi, očekáváním, náladou a představou, co by měl pes v dané situaci asi cítit.
Pes pak udělá zbytek. Nebo spíš neudělá. Člověk ho dopíše.
Redakční verdikt
Pes sedí. To je zatím fakt. Sedí v parku. Člověk přidá radost. Sedí u vany. Člověk přidá zoufalství. Dívá se stranou po rozkousání boty. Člověk přidá vinu. A výzkum nám stále hlasitěji připomíná, že mezi psím chováním a naším překladem leží ještě jedna poměrně velká proměnná: my sami.
Takže až příště někdo řekne „já přesně poznám, co můj pes cítí“, pan Mňau navrhuje drobnou jazykovou úpravu: „Mám poměrně dobrý odhad, který může být ovlivněný tím, co právě vidím, co očekávám a jak se sám cítím.“
Není to tak úderné. Ale věda bývá k lidskému sebevědomí podobně necitlivá. Bobík mezitím dál trvá na tom, že vana znamená utrpení. Pan Mňau připouští, že některé výsledky skutečně nepotřebují další replikační studii.
Redakční tečka: Tento text vznikl nad článkem ScienceAlert „We May Be Misreading Our Dogs' Emotions in Surprising Ways“, který shrnuje dvě studie Holly Molinaro a Cliva Wynnea o tom, jak do našeho čtení psích emocí vstupují okolnosti a vlastní rozpoložení. Žlutá kočka pouze považovala za nutné dodat, že pes možná vysílá signály úplně správně. Jen lidský přijímač občas současně vysílá vlastní pořad.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další témata ze světa živočišné říše a zpráv s jasným názorem najdete na ŽlutáKočka.cz.
Zdroje: ScienceAlert – We May Be Misreading Our Dogs' Emotions in Surprising Ways [1], Molinaro & Wynne – Barking Up the Wrong Tree: Human Perception of Dog Emotions Is Influenced by Extraneous Factors, Anthrozoös [2], Molinaro & Wynne – Paw-spective shift: how our mood alters the way we read dog emotions, PeerJ [3], img ai generated
