Pan Mňau si tentokrát vyžádal přednostní slovo a prohlásil, že konečně přišel pes s pochopitelným životním konceptem. Bobík namítl, že „jen být roztomilý a nepracovat“ mu připadá jako podezřele výhodná kariéra. Paní Žofie připomíná, že FCI vede japonského china jako společenského psa japonského původu a žádnou pracovní zkoušku po něm opravdu nechce.
Chin není malý pracovník. Chin je společenská funkce
Historie japonského china je trochu zamotaná a původ plemene není doložen tak jednoduše, jak by si redakce přála. Staré linie podobných společenských psů se pojí s východní Asií, zejména s Čínou a Koreou, ale právě v Japonsku se chin formoval do podoby, která dala plemeni jméno i silnou kulturní identitu.
To hlavní ale sporné není: tenhle pes nebyl šlechtěný na výkon v terénu. Jeho úkolem bylo dělat společnost lidem u dvora, bavit je a být příjemným společníkem. A to je důležitý rozdíl.
Když od japonského china čekáte chování border kolie, budete zklamaní oba. On totiž nemá v hlavě tabulku úkolů. Má v hlavě spíš otázku, proč se vůbec někam spěchá.
Kočičí pes není jen reklamní fráze
Japonský chin bývá často popisován jako „kočičí“ pes a tentokrát to není úplně vycucané z prstu. Je poměrně čistotný, pohybuje se lehce, rád si vybírá vyvýšená místa a jeho chování bývá nezávislejší než u řady jiných společenských plemen.
Někteří chinové se rádi pohybují po opěradlech pohovek, křeslech nebo parapetech, odkud mají přehled o prostoru. Jiní si při odpočinku čistí tlapky a srst způsobem, který člověku opravdu připomene kočku. Pan Mňau požaduje, aby bylo zaznamenáno, že jde o „civilizační pokrok v rámci psovitých“. Bobík chce podat námitku. Nebyla přijata.
Je chytrý. Jen nemá potřebu předvádět poslušnost pro vaše potěšení
Chin se učit umí. A často docela rychle. Problém je, že jeho motivace nemusí vypadat tak, jak ji čeká člověk zvyklý na pracovní plemena.
Tvrdý nebo monotónní výcvik je špatný nápad. Citlivý pes může při nátlaku ztratit chuť spolupracovat a jednoduše se stáhnout. Mnohem lépe funguje pozitivní trénink, krátké lekce, hra a pocit, že se právě děje něco příjemného.
To mimochodem krásně vystihuje celou jeho povahu. Chin není hloupý pes, kterému se nechce. Je to pes, který dost často potřebuje chápat, proč by se mu chtít mělo. A pokud mu nabídnete dostatečně zajímavou motivaci, může být velmi šikovný. Pan Mňau tento přístup hodnotí jako „základ profesionální spolupráce“.
Malý ano. Křehký porcelán ne. Ale opatrnost se hodí
Japonský chin je opravdu drobný. Obvykle měří kolem dvaceti až necelých třiceti centimetrů v kohoutku a váží jen několik kilogramů. Tělo má kompaktní, lehké a elegantní.
To ale neznamená, že by měl celý život strávit v náručí. Potřebuje normální pohyb, krátké procházky, možnost objevovat okolí a trochu mentálního zaměstnání.
Současně je potřeba respektovat jeho velikost. Skok z vysokého nábytku, nešetrná dětská manipulace nebo souboj s mnohem větším psem mohou skončit špatně prostě proto, že fyzika se neřídí aristokratickým původem. Bobík se zeptal, jestli to znamená, že malí psi mají automaticky právo na nošení. Pan Mňau odpověděl, že právo možná, povinnost personálu nikoli.
Ty oči vypadají velkolepě. A také potřebují dohled
Velké tmavé oči jsou jedním z nejvýraznějších znaků japonského china. Spolu s krátkým širokým čenichem mu dávají charakteristický výraz, který někdy působí skoro udiveně.
Jenže čím výraznější jsou oči a čím kratší je obličejová část lebky, tím větší pozornost zasluhuje jejich zdraví. U plemene se sledují oční problémy včetně katarakty a odpovědní chovatelé nechávají psy vyšetřovat oftalmologem.
Dalším známým tématem je luxace pately, tedy vykloubení čéšky. Doporučuje se také kontrola srdce a genetické vyšetření na GM2 gangliosidózu, závažné neurologické onemocnění, kterému lze v chovu pomocí DNA testu předcházet.
To je přesně ta část profilu, kde redakce připomíná staré pravidlo: malý roztomilý pes není automaticky jednoduchý pes.
Krátký čenich znamená, že vedro není disciplína pro hrdiny
Japonský chin patří mezi brachycefalická plemena, tedy psy se zkrácenou lebkou. Ne každý jedinec musí mít závažné dýchací problémy, ale anatomie znamená, že horko, přehřátí a intenzivní fyzická zátěž je potřeba brát vážně.
Chin není pes na dlouhé letní běhy, výkony v poledním vedru ani přesvědčování, že „ještě jeden kilometr zvládne“. V teplém počasí je mnohem rozumnější krátká procházka, stín a chladné prostředí.
A pokud někdo považuje odmítnutí pohybu v třiceti stupních za lenost, redakce mu doporučuje zkusit běhat v kožichu s krátkým čenichem a pak se vrátit k diskusi. Bobík tento argument opět zneužívá ve svůj prospěch.
Srst vypadá náročněji, než skutečně je
Dlouhá hedvábná srst japonského china působí velmi luxusně, ale není tak provozně dramatická jako u některých jiných dlouhosrstých plemen. Nemá extrémně hustou podsadu a při pravidelném kartáčování se dá udržovat poměrně dobře.
Pozornost potřebují především místa, kde se srst snadněji zacuchává – za ušima, na praporcích a na zadních končetinách. A samozřejmě platí běžná údržba uší, drápů a zubů.
Jinými slovy: vypadá, že na jeho údržbu potřebujete komornou. Ve skutečnosti většinou stačí kartáč a trochu disciplíny. Pan Mňau je lehce zklamaný.
Je společenský, ale nepotřebuje milovat každého člověka na ulici
Chin bývá silně navázaný na svou rodinu a velmi rád tráví čas v její blízkosti. K cizím lidem může být rezervovanější a v nových situacích citlivější. To není vada. Je to temperament.
Dobrá socializace mu pomáhá zvládat okolní svět bez strachu, ale není nutné z něj vyrábět psa, který nadšeně vítá každého kolemjdoucího. Někteří jedinci budou přátelštější, jiní si nejprve člověka prohlédnou a teprve potom rozhodnou, zda stojí za interakci. Pan Mňau při této pasáži podezřele hlasitě přede.
Byt mu stačí. Nuda ne
Japonský chin se díky velikosti a nižším nárokům na intenzivní pohyb dobře hodí do bytu. Jenže „hodí se do bytu“ neznamená „odložíme ho na pohovku“.
Potřebuje společnost, krátké procházky, hru a něco, co zaměstná hlavu. Jeho společenská historie znamená, že bývá velmi orientovaný na člověka a dlouhodobá izolace mu nemusí vyhovovat. Je to koneckonců pes, který byl po generace šlechtěn k tomu, aby někomu dělal společnost.
Pořídit si ho a potom ho celý den nechávat samotného je trochu jako koupit klavír a používat ho jako poličku. Technicky to jde. Smysl je někde jinde.
Redakční verdikt
Japonský chin je jeden z nejméně „psích“ psů, jaké můžete potkat. Je malý, elegantní, citlivý, čistotný a často překvapivě nezávislý. Nepotřebuje pracovní program od rána do večera, ale rozhodně potřebuje lidskou blízkost, respekt a prostředí, ve kterém může fungovat jako to, čím po staletí byl: společník.
Pan Mňau je poprvé u psího profilu podezřele spokojený a odmítá sdělit proč. Bobík tvrdí, že označení „kočičí pes“ považuje za personální provokaci. Paní Žofie připomíná, že elegantní vzhled nesmí zastínit zdravotní témata spojená s malým tělem, očima a krátkou lebkou.
A redakce uzavírá: japonský chin není pes, který se snaží být kočkou. On pouze zjistil, že některé kočičí pracovní postupy jsou objektivně výhodnější: sedět nahoře, nic nedělat zbytečně a nechat člověka, aby měl pocit, že rozhodnutí bylo jeho.
Redakční tečka: Při přípravě tohoto profilu pan Mňau oznámil, že japonský chin může být přijat do redakce jako čestný externista. Bobík proti tomu protestoval s tím, že je to pořád pes. Pan Mňau odpověděl: „Anatomicky ano. Profesně už je dál.“ Následovala personální roztržka a catering byl preventivně uzamčen.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další témata ze světa živočišné říše a zpráv s jasným názorem najdete na ŽlutáKočka.cz.
Zdroje: Fédération Cynologique Internationale – Japanese Chin, FCI Standard No. 206 [1], American Kennel Club – Japanese Chin [2], American Kennel Club – Japanese Chin History: Japan’s Royal Spaniel [3], American Kennel Club – Japanese Chin official standard [4], img ai generated
