Lidstvo si po dlouhou dobu představovalo zvíře jako biologický přístroj. Dovnitř vložíte potravu, zvenku přijde předvídatelné chování. Pes hlídá, veverka sbírá ořechy, ryba plave a kočka dělá přesně to, co jste jí zakázali, ale to se samozřejmě nepočítá, protože kočky byly vždycky podezřelé z příliš vysokého stupně osobní iniciativy.
Jenže desítky let výzkumu ukazují, že jednotlivá zvířata se od sebe liší stabilním a měřitelným způsobem. Mají vlastní temperament, reagují odlišně na riziko, nová prostředí i jiné členy svého druhu a jejich chování ovlivňuje genetika, dětství, zkušenosti i sociální vztahy. Jinými slovy: zvíře není výrobek, u něhož všechny kusy sjedou z pásu se stejným softwarem.
Redakce Žluté kočky tuto převratnou informaci přijala klidně. Pan Mňau pouze zvedl oči od misky a požádal nás, abychom vědce nerušili. Třeba během příštích čtyřiceti let objeví i uraženost.
V laboratoři osobnost neexistovala. O přestávce ano
Psycholog Sam Gosling si už dříve všiml pozoruhodného vědeckého rituálu. Výzkumníci se během přestávek ochotně bavili o povahách zvířat, která studovali. Jeden pes byl přátelský, jiný nervózní, jedna opice panovačná, druhá opatrná. Jakmile však dopili čaj, oblékli bílé pláště a vrátili se k odborné práci, osobnost se vypařila jako služební sušenky z kuchyňky.
Najednou nebylo vhodné říkat, že zvíře je odvážné, bojácné nebo svérázné. Takové výrazy zaváněly polidšťováním a vědec přece nebude rybě připisovat povahu jen proto, že se jedna vrhá do nebezpečí a druhá se tři týdny schovává za kamínkem.
Problém byl v tom, že ta ryba se za kamínkem schovávala opakovaně. A její odvážnější kolegyně se opakovaně vydávala na průzkum. Jakmile se rozdíly mezi jedinci vracejí v čase a dají se znovu naměřit, přestávají být lidskou fantazií. Stávají se daty. Výzkum zvířecí osobnosti dnes zahrnuje mnoho druhů a zkoumá právě stabilní individuální rozdíly v chování.
Bobík se domnívá, že vědecké uznání osobnosti nastává ve chvíli, kdy podivínství dostane tabulku v Excelu.
Ani veverka nezačíná život s čistým štítem
Když se pes z útulku bojí prudkých pohybů, hlasitých zvuků nebo mužů v čepici, většina lidí dokáže pochopit, že za sebou pravděpodobně má zkušenost, která ho poznamenala. U divokých zvířat jsme však ochotni stejnou logiku zahodit a vrátit se k pohodlné představě, že veverka je prostě veverka a její vnitřní svět sestává výhradně z ořechu, stromu a dalšího ořechu.
Behaviorální ekoložka Alison Bell upozorňuje, že rané prostředí, vztah s rodiči i sourozenci a první zkušenosti ovlivňují také zvířata. Zanedbávání, stres nebo nebezpečí mohou zanechat dlouhodobé následky. Stejně tak mohou bezpečné podmínky a dobré sociální vazby posílit zvídavost nebo sebejistotu.
To neznamená, že veverka potřebuje každé úterý psychoanalýzu a potřebuje se vrátit k tomu, co matka řekla u šišky v roce 2022. Znamená to pouze, že minulost nekončí u lidí. Zkušenost mění chování organismu bez ohledu na to, zda má organismus občanský průkaz, hypotéku a předplatné streamovací služby.
Geny napsaly základ. Život do toho načmáral poznámky
Genetika samozřejmě hraje roli. Podle Bell může vysvětlovat přibližně 35 procent rozdílů ve zvířecí osobnosti, což je hodnota podobná odhadům u lidí. Zbytek není tajemná esence duše ukrytá někde mezi ocasem a ledvinou, ale složitá směs prostředí, biologického vývoje, zdraví, vztahů a zkušeností.
U zvířat navíc mohou badatelé některé vlivy oddělovat přesněji než u lidí. Ptačí vejce lze například přemístit mezi hnízdy a sledovat, zda se mláďata podobají spíše biologickým rodičům, nebo rodině, která je vychovala. U lidských dětí se podobný experiment obvykle setkává s odmítavým postojem rodičů, etické komise a policie.
Výsledkem tedy není prosté „má to v genech“. Geny mohou připravit sklon k opatrnosti, aktivitě nebo agresivitě, ale život má nepříjemný zvyk zasahovat do scénáře. Jiný význam má navíc odvaha u papouška, jiný u velryby a jiný u termita, který si nemůže vybudovat osobní značku tím, že začne jezdit na robotickém vysavači.
Každý druh řeší jiné problémy. Potravu, predátory, rozmnožování, území nebo postavení ve skupině. Osobnost se proto neprojevuje všude stejně, ale její základní princip zůstává: jednotlivci stejného druhu se nechovají jako kopie.
Jedna kočka před vysavačem uteče. Druhá ho kolonizuje
Osobnost zvířat bývá poměrně stabilní. Bell to ukazuje například na koljuškách, drobných rybách, u nichž lze opakovaně sledovat rozdíly v ochotě riskovat. Jedinci, kteří se chovají odvážně dnes, bývají odvážnější také zítra nebo za několik týdnů.
Podobný výjev lze bez laboratoře pozorovat v kterékoli domácnosti s více zvířaty. Zazvoní zvonek. Jeden pes běží zjistit, zda nepřišel nový nejlepší přítel. Druhý hlásí invazi cizí mocnosti. Třetí se schová, přestože návštěva zatím ani nevystoupila z výtahu.
Kočka A spatří robotický vysavač a zmizí za skříní. Kočka B na něj nasedne, zabere velitelskou pozici a nechá se vozit po území, které včera ukradla člověku. Není to rozdíl mezi kočkou a kočkou. Je to rozdíl mezi osobnostmi.
Zároveň však povaha není vytesaná do kamene. Nové prostředí, sociální zkušenosti, nemoc nebo stárnutí mohou chování měnit. Odvážné zvíře může po špatné zkušenosti znejistět a vystrašené může v bezpečných podmínkách získat důvěru. Věda zatím neumí jednoduše říct, zda jsou zvířecí osobnosti proměnlivější nebo stabilnější než lidské. Upřímně řečeno, po setkání s člověkem, který se třicet let hádá kvůli správnému zavěšení toaletního papíru, je to mimořádně obtížná disciplína.
Největší překážkou nebyla zvířata. Překvapivě jsme to zase byli my
Přijmout zvířecí osobnost znamená zvládnout dvě myšlenky současně. Člověk není tak výjimečný, jak si rád vypráví. A zvířata jsou podstatně složitější, než jak je po staletí pohodlně popisoval.
Právě tady začíná být část lidstva nervózní. Jakmile připustíme, že zvíře má individuální povahu, paměť, preference a zkušenosti, začnou se vynořovat nepříjemné otázky. Jak s ním zacházíme? Co mu způsobujeme? A kolik věcí jsme označili za pouhý instinkt jen proto, abychom se nemuseli zabývat tvorem, který něco prožívá?
Největším objevem výzkumu zvířecích osobností proto možná není skutečnost, že ryba může být odvážná, veverka poznamenaná dětstvím a kočka panovačná. Kočičí panovačnost ostatně nebylo nutné zkoumat; stačilo požádat kočku, aby slezla ze stolu.
Podstatné je, že ostatní tvorové nejsou komparz v lidském filmu. Každý z nich vstupuje do života s určitou výbavou, něco zažije, něco se naučí a vytvoří si vlastní způsob, jak reagovat na svět.
Věda tuto skutečnost konečně přijímá. Pan Mňau ji přijal už dávno. A nyní by rád věděl, proč na jeho osobnost stále není napsána celá nemovitost.
Zdroje: Popular Science – Animals have personalities. Here’s what shapes them [1], Psychological Bulletin – From mice to men: What can we learn about personality from animal research? [2], Animal Behaviour – Development of behavioural differences between individuals and populations of sticklebacks [3], Proceedings of the Royal Society B – Exposure to predation generates personality in threespined sticklebacks [4], img ai generated
