Vědci ví, že želvy mají extrémně pomalý metabolismus, nízký srdeční tep a tělo nastavené na dlouhodobou stabilitu. Právě to jim umožňuje dožívat se desítek, někdy i stovek let. Ne proto, že by měly štěstí, ale proto, že nikam netlačí.
Želva nepanikaří. Neřeší, že něco nestihne. Když je chladno, zpomalí. Když je sucho, vydrží. Když se něco pokazí, schová se do krunýře a počká. A svět se většinou uklidní sám.
Možná proto nás želvy tak fascinují. Nejsou silné, nejsou rychlé, nejsou hlučné. A přesto tu byly dávno před námi – a velmi pravděpodobně tu budou i po nás.
Želví poznámka pod čarou:
„Když nikam nespěcháš, nehrozí, že bys dorazil pozdě.“
