Jmenuje se létavá, přesto nelétá. Jen umí padat natolik profesionálně, že to člověk přestal považovat za pád.
Pod názvem létavé veverky se skrývá celá skupina veverkovitých hlodavců rozšířených hlavně v Asii, ale také v Severní Americe a části Evropy. Patří mezi ně drobné severoamerické poletušky i skuteční obři, jejichž tělo a ocas dohromady působí spíš jako létající kožešinový projekt než běžná veverka.
Jedno ale mají společné. Křídla nedostaly. A zjevně jim to nevadilo.
První důležitá informace: opravdu nelétá
Skutečný aktivní let znamená, že zvíře vytváří vztlak pohybem křídel a dokáže díky vlastnímu pohonu nabírat výšku. Ptáci to umějí. Netopýři také.
Létavá veverka ne. Ona plachtí. Mezi zápěstím a kotníkem má pružnou kožní membránu zvanou patagium. Když skočí ze stromu, roztáhne končetiny a membrána vytvoří velkou plochu, která zpomalí pád a umožní jí převést část pohybu směrem dopředu.
Redakční překlad: Veverka skočí z výšky. Místo aby spadla, začne řídit. Člověk následně řekne: „Létá.“ Technické oddělení podává námitku.
Je to živý wingsuit, jen bez člověka, který udělal velmi špatné životní rozhodnutí
Při plachtění nevypadá létavá veverka jako obyčejná veverka v prodlouženém skoku. Dokáže polohu membrány i končetin aktivně měnit, upravovat směr letu a před přistáním prudce změnit úhel těla. Ocas funguje jako další stabilizační a řídicí prvek.
Celý manévr může vypadat přibližně takto: odraz, roztažení plachty, let mezi stromy, korekce směru, zvednutí přední části těla, brzdění, přistání na kmeni. A potom okamžitě vzhůru.
Protože kdyby zůstala dole, mohli bychom si začít myslet, že používá les normálně. Vzdálenost plachtění závisí na druhu, výšce i podmínkách, ale u některých létavých veverek může jít o desítky metrů. To už není přeskočení mezi dvěma větvemi. To je regulérní přesun bez schodiště.
Proč chodit po zemi, když je zem plná věcí, které vás chtějí sníst
Plachtění samozřejmě nevzniklo proto, aby měla veverka působivější videa na sociálních sítích. Život v korunách stromů představuje jeden zásadní logistický problém: koruny nejsou dokonale propojené. Pokud se zvíře potřebuje dostat na jiný strom, může slézt dolů, přeběhnout po zemi a zase vyšplhat.
Jenže na zemi se nachází svět predátorů, překážek a energeticky zbytečného cestování. Nebo můžete skočit. Plachtění umožňuje rychlý přesun mezi stromy, hledání potravy a únik před některými predátory bez nutnosti pravidelně sestupovat na zem.
Létavá veverka tedy nevynalezla let. Vynalezla lesní zkratku.
Pan Mňau považuje celý systém za mimořádně rozumný a žádá, zda by podobné membrány šlo instalovat mezi redakčními stoly. Bobík upozornil, že pan Mňau už nyní skáče po nábytku bez potřebných povolení.
Nejlepší je provozovat to všechno potmě
Jestli si představujete létavou veverku elegantně plachtící lesem za slunečného dopoledne, ve většině případů jste zvolili špatnou směnu. Mnoho létavých veverek je především nočních.
Proto mají nápadně velké oči, které pomáhají při pohybu za slabého světla. Přes den se mohou ukrývat v dutinách stromů nebo jiných bezpečných místech a večer se z lesa stane trojrozměrná dopravní síť.
To je důležité i pro jejich vzhled. Velké tmavé oči, kulatá hlava a měkká srst vytvářejí něco, co člověk okamžitě označí za mimořádně roztomilé. Létavá veverka mezitím používá obří oči hlavně proto, aby v noci netrefila strom špatným koncem. Estetika byla vedlejší produkt.
A teď pozor: nejsou všechny stejné
„Létavá veverka“ není jeden druh. Na světě existují desítky druhů létavých veverek a mezi nejmenšími a největšími je dramatický rozdíl. Severní a jižní poletuška v Severní Americe jsou relativně drobní noční obyvatelé lesa. V Asii ale žijí také obří létavé veverky rodu Petaurista, které mohou mít s ocasem délku přes metr.
Takže jedna létavá veverka vypadá jako něco, co by se vám vešlo do větší kapsy. Druhá jako něco, co by se mělo před příletem hlásit řízení letového provozu. A evropské publikum má navíc vlastní zástupkyni: poletušku slovanskou (Pteromys volans), která žije v pásu od severovýchodní Evropy hluboko přes Asii. V Evropě je její výskyt omezený zejména na Finsko, Estonsko a některé oblasti východního okraje kontinentu.
Český les tedy není místo, kde byste běžně večer zahlédli veverku roztahovat plachtu. Což je trochu škoda.
Jídelníček je na hlodavce překvapivě diplomatický
Létavé veverky se podle druhu živí semeny, ořechy, plody, pupeny, listy, houbami a další rostlinnou potravou. Některé druhy ale doplní jídelníček hmyzem, vejci nebo jinými živočišnými zdroji.
Takže označit je za striktní vegetariány by bylo riskantní. V podstatě platí klasická veverčí doktrína: Co les nabízí a dá se to sníst, pojďme situaci prověřit.
Zajímavé jsou zejména houby. Některé severoamerické poletušky je konzumují a pomáhají tím šířit jejich výtrusy, takže se nepřímo podílejí na fungování lesních ekosystémů a vztazích mezi houbami a stromy.
Veverka tedy v noci přeletí mezi stromy, sní houbu a pomůže lesu. Člověk se ráno probudí a má pocit, že měl produktivní večer, protože vyprázdnil myčku. Redakce nebude výsledky porovnávat.
Přistání je možná ještě působivější než samotný let
Skočit z vysokého stromu je relativně jednoduché. Gravitace udělá velkou část práce. Netrefit při tom strom obličejem je vyšší disciplína.
Létavé veverky před přistáním mění polohu těla, zvyšují odpor vzduchu a snižují rychlost. Následně dopadnou na kmen končetinami a obvykle rychle vyšplhají výš. To dává smysl i bezpečnostně.
Kdyby po přistání zůstaly sedět půl metru nad zemí a několik minut gratulovaly samy sobě, evoluční program by měl poměrně krátké trvání. Celý manévr tedy proběhne bez fanfár. Odraz. Plachtění. Brzda. Kmen. Nahoru.
Pan Mňau oceňuje absenci potřeby veřejného uznání. Bobík se zeptal, zda se někdy netrefí. Redakce odpověděla, že příroda nevydává statistiku trapných přistání.
Existuje ovšem jeden problém: les musí mít stromy
To zní jako informace určená velmi pomalému publiku, ale pro létavé veverky jde o zásadní podmínku.
Plachtění funguje skvěle v propojeném starším lese, kde jsou vhodně rozmístěné vysoké stromy a dutiny pro úkryty a rozmnožování. Když člověk les rozseká silnicemi, rozsáhlými holinami nebo jinými otevřenými plochami, zvíře, jehož dopravní systém spoléhá na strom → vzduch → strom, dostává logistický problém.
Některé druhy proto citlivě reagují na fragmentaci a ztrátu starých stromů. Poletuška slovanská je krásný příklad. Ve Finsku se její ochrana úzce pojí se zachováním vhodných lesních stanovišť a propojení mezi nimi.
Člověk občas řekne: „Vždyť jsme tam nějaké stromy nechali.“ Létavá veverka by mohla odpovědět: „Ano. Jeden tady a druhý za dálnicí. Velmi praktické.“
Mimochodem, patagium není výsadou veverek
Myšlenka „nemám křídla, ale udělám si mezi končetinami plachtu“ napadla evoluci víckrát. Existují létající vakoveverky, plachtící ještěři rodu Draco, letuchy – zvláštní jihoasijští savci známí jako kolugové – a další zvířata, která nezávisle došla k různým verzím stejného řešení.
To je krásný příklad konvergentní evoluce. Když potřebujete cestovat mezi stromy a nechcete pokaždé dolů, kožní membrána představuje poměrně solidní konstrukční návrh.
Pták řekl: „Křídla.“ Netopýr řekl: „Také křídla, ale jinak.“ Veverka řekla: „Nemáme čas. Natáhněte kůži mezi nohama.“ A ono to fungovalo.
Paní Žofie by na tomto místě pravděpodobně připomněla, že evoluce nic neplánuje a jednotlivá řešení vznikala postupným přírodním výběrem. Redakce děkuje paní Žofii za tradiční zničení krásně jednoduché technické porady.
Je létavá veverka dobrý domácí mazlíček?
Tady bychom lidský instinkt „je to roztomilé, chci to domů“ zastavili ještě před objednávkou klece.
Létavé veverky jsou divocí, často noční a prostorově velmi aktivní živočichové se specifickými potřebami. U některých druhů je držení regulováno nebo zakázáno a odchyt z přírody může být ilegální i škodlivý.
Navíc zvíře, jehož základní životní strategie spočívá v nočních přesunech mezi stromy, nemusí považovat obývák za splnění svého životního snu. Je roztomilá. Ano. Má velké oči. Ano. Dokáže létavým způsobem přeplachtit místnost a přistát vám na zácloně ve dvě ráno. Také ano. Redakce doporučuje obdivovat technologii tam, kde byla instalována. V lese.
Redakční verdikt
Létavá veverka je krásný důkaz, že evoluce nemusí vyřešit problém dokonale, pokud ho dokáže vyřešit dostatečně elegantně. Potřebujete se dostat na druhý strom. Nemáte křídla. Neumíte létat. Co teď? Létavá veverka odpověděla: „Dobře. Tak budeme padat šikmo.“
A z tohoto poněkud podezřelého zadání vznikl mimořádně propracovaný systém. Kožní membrána mezi končetinami, dlouhý ocas pro stabilitu, schopnost řídit směr a brzdit před přistáním a velké oči pro noční provoz.
Výsledkem je zvíře, které většinu běžných pravidel veverčí dopravy považuje za nepovinná. Neběhá mezi stromy po zemi, když nemusí. Neslézá, když může skočit. A nelétá, přestože jsme mu to dali přímo do jména.
Létavá veverka je zkrátka veverka, která neumí létat. Jen zvládla pád natolik dobře, že se člověk rozhodl nepokazit jí marketing.
Pan Mňau profil prostudoval a celé řešení označil za velmi efektivní. Bobík se zeptal, zda by také mohl dostat patagium. Redakce několik sekund zvažovala aerodynamické vlastnosti mopse. Žádost byla zamítnuta ještě před zahájením testů.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další témata ze světa živočišné říše a zpráv s jasným názorem najdete na ŽlutáKočka.cz.
Zdroje: Encyclopaedia Britannica – Flying squirrel [1], Smithsonian's National Zoo – Southern flying squirrel [2], Animal Diversity Web – Pteromyini, flying squirrels [3], Finnish Environment Institute – Flying squirrel and protection of its forest habitat [4], img ai generated
