Pan Mňau nad výsledkem chvíli přemýšlel. „Takže pták má v hlavě kompas, hodiny a mapu a stejně občas zahne špatně?“ Ano. Bobík se viditelně uklidnil. Konečně studie, která normalizuje jeho orientační schopnosti.
Dvacet let sledování a přes tisíc opeřených cestovatelů
Výzkumníci z Oxfordské univerzity měli k dispozici datový poklad, který se u volně žijících zvířat jen tak nevidí. Analyzovali dvacet let GPS záznamů od 1 045 buřňáků severních. Dohromady šlo o 3 688 cest za potravou.
Buřňáci hnízdí na ostrovech při západním pobřeží Británie a Irska a za potravou vyrážejí hluboko nad Atlantik. Někteří během jediného výletu zamíří až zhruba tisíc kilometrů západně od hnízdní kolonie.
A pak se musí vrátit. Bez navigace v telefonu. Bez dopravních značek. A převážnou část cesty také bez výrazných orientačních bodů. Přesto svůj domov běžně najdou. Což je samo o sobě výkon, kvůli kterému redakce odmítá buřňáky zesměšňovat za pár stupňů navigační odchylky.
Slunce je kompas. Jenže kompas potřebuje hodinky
Ptáci mohou při navigaci využívat několik různých zdrojů informací. Patří mezi ně zemské magnetické pole, známé krajinné prvky a také Slunce.
Jenže sluneční kompas má jeden problém. Slunce se během dne pohybuje po obloze. Nestačí tedy vědět: „Slunce mám vlevo.“ Potřebujete také vědět: „Kolik je hodin?“
Jestli letíte určitým směrem ráno, musí být Slunce na jiné pozici než odpoledne. Pták proto používá vlastní cirkadiánní hodiny a podle nich interpretuje, kde by se Slunce v danou chvíli mělo nacházet. Je to elegantní systém. Dokud vaše vnitřní hodiny ukazují správný místní čas.
A potom během pár hodin přeletíte kus Atlantiku
Buřňák letící zpátky k Británii se může rychle přesouvat z velké vzdálenosti směrem na východ. Jenže čím dál na východ letí, tím dříve tam Slunce vyšlo. Místní sluneční čas se tedy mění rychleji, než se stihnou přenastavit jeho biologické hodiny.
Výzkumníci zjistili, že vnitřní čas ptáka může za místním slunečním časem zaostávat až přibližně o hodinu. A přesně v tu chvíli začne Slunce podávat zavádějící informace.
Ne proto, že by se pokazilo Slunce. To by byl podstatně větší problém. Pokazil se překlad. Pták vidí Slunce na určitém místě, ale jeho mozek ho interpretuje podle času, který už neplatí.
Výsledek? Zahněte doprava, i když jste měli letět trochu jinam
Vědci spočítali, jakým směrem by měl buřňák chybovat, pokud jeho biologické hodiny po rychlém letu na východ skutečně zaostávají. A potom to porovnali s tím, kudy ptáci opravdu letěli.
Sedělo to. Buřňáci se systematicky odchylovali ve směru, který předpovídal právě špatně nastavený sluneční kompas. U sledovaných ptáků dosahovala chyba přibližně až 15 stupňů.
To není málo, pokud letíte nad oceánem. Ale zároveň to neznamená, že se buřňák vydá z Irska do Brazílie a všimne si problému až u palmy. Ptáci totiž umějí svou polohu průběžně znovu vyhodnocovat a kurz opravovat.
Pan Mňau tedy navrhuje terminologii: „Neztratil se. Pouze provedl průběžnou korekci původně nepřesného rozhodnutí.“ Bobík požaduje, aby stejná formulace platila při všech budoucích výletech redakce.
I když vidí pobřeží, pořád věří Slunci
A tady přichází jedna z nejzajímavějších částí studie. Člověk by čekal, že jakmile se pták dostane k pobřeží a uvidí známou krajinu, prostě přestane řešit zmatené Slunce a začne letět podle země. Jenže ne úplně.
Odchylky odpovídající chybě slunečního kompasu přetrvávaly i při letu podél viditelného pobřeží. Když chyba ukazovala směrem k pevnině, ptáci letěli blíž k ní. Když ukazovala opačně, drželi se dál na moři.
To naznačuje, že sluneční kompas nepřestávají používat ani tehdy, když mají k dispozici další informace. Ptačí navigace tedy zřejmě není systém: „Vidím pobřeží, vypínám všechno ostatní.“ Je to spíš několik informačních kanálů běžících zároveň. A jeden z nich má právě jet lag.
Naštěstí nejsou úplně odkázaní na jednu špatnou odbočku
Buřňáci jsou zkušení dálkoví cestovatelé a zdá se, že chybu dokážou během letu průběžně opravovat.
Výzkumníci spočítali modelový příklad: pták vracející se z tisícikilometrové vzdálenosti s průměrnou chybou kolem sedmi stupňů by při průběžných korekcích nakonec urazil jen asi o pět kilometrů navíc.
Takže žádná navigační katastrofa. Spíš biologická verze situace: „Měl jsem odbočit před chvílí, ale tohle taky půjde.“
Jenže u méně zkušených ptáků by situace mohla být jiná. Vědci upozorňují, že při první migraci, kdy zvíře nemá tolik možností svou polohu průběžně opravovat podle zkušeností, by se malé chyby mohly postupně nasčítat. To je ovšem zatím širší hypotéza, nikoli výsledek přímo prokázaný touto studií.
Takže ptáci opravdu mají jet lag?
Ano i ne. Mechanismus je velmi podobný tomu, co se děje nám. Rychlý přesun přes zeměpisné délky vytvoří nesoulad mezi vnitřními biologickými hodinami a místním časem. U lidí tomu říkáme jet lag. Studie ukazuje, že stejný časový nesoulad vzniká také u buřňáků a ovlivňuje jejich navigaci.
Ale tady musíme zabrzdit. Nevíme zatím, jestli pták po příletu sedí na skále unavený, nespí, kdy má, nebo má ve dvě ráno chuť na snídani. Výzkum nezkoumal, zda časový posun narušuje spánek, krmení, zdravotní stav nebo další fyziologické procesy ptáků. To jsou teprve otázky pro další práci.
Jenže právě krmení může být zatraceně zajímavé
Buřňáci neloví náhodně během celého dne stejně. Některé jejich potravní aktivity souvisejí s denní dobou, protože i jejich kořist se v moři pohybuje podle světla a času. Ryby a další živočichové mohou být například blíž hladině kolem svítání nebo soumraku.
Pokud tedy vnitřní hodiny ptáka ukazují jiný čas než jeho okolí, nabízí se velmi zajímavá otázka: Může dorazit na snídani, když už je po snídani? Autoři studie tuto možnost zmiňují, ale zatím ji neprokázali.
Stejně tak nevíme, jestli opakovaný jet lag představuje pro buřňáky fyziologickou zátěž podobnou té, kterou známe u lidí. A možná je pravda přesně opačná.
Zvířata, která podobné přesuny zvládají celý život, mohla vyvinout mechanismy, díky nimž se s rozhozenými hodinami vyrovnávají lépe než člověk po letu do Sydney. A pokud ano, mohli bychom se paradoxně jednou učit něco o jet lagu právě od nich.
Pan Mňau tento vývoj považuje za spravedlivý. „Pták létá sám přes Atlantik. Člověk sedí v Boeingu a potom si stěžuje.“
Redakční verdikt
Buřňák severní má navigační systém, kterému můžeme jen tiše závidět. Dokáže vyrazit stovky kilometrů nad otevřené moře, najít potravu a potom se vrátit na malý ostrov, odkud odletěl. Používá přitom Slunce, vlastní biologické hodiny a další navigační informace.
A právě díky dvaceti letům GPS dat teď vědci zachytili okamžik, kdy se jednotlivé součásti tohoto systému na chvíli pohádají.
Pták rychle přeletí na východ. Slunce už funguje podle nového času. Vnitřní hodiny ještě podle starého. A buřňák na několik kilometrů dostane navigační instrukci, která by se dala přeložit jako: „Přepočítávám trasu.“
Pan Mňau oceňuje hlavně to, že zvíře chybu průběžně opraví a nepotřebuje kvůli tomu zastavit u benzínky. Bobík tvrdí, že on také vždycky nakonec dorazí. Paní Žofie upozorňuje, že věta „nakonec dorazí“ není standardní definice navigační přesnosti.
A redakce uzavírá: ptáci se při dlouhých cestách nemusí ztrácet proto, že nevědí, kam letí. Někdy moc dobře vědí, kam letí — jen jejich hodinky ještě nevědí, kolik je tam hodin.
Redakční tečka: Bobík po přečtení článku oznámil, že konečně rozumí svému problému při cestování. „Mám jet lag.“ ... „Jel jsi autem z Jihlavy do Prahy.“ Pan Mňau zamítl diagnózu a doporučil dál používat navigaci.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další témata ze světa živočišné říše a zpráv s jasným názorem najdete na ŽlutáKočka.cz.
Zdroje: University of Oxford – Study finds that long-distance flights can throw seabirds' internal clocks out of sync, causing navigation errors [1], Science – Rapid longitudinal flights cause time-shifts and sun compass error, DOI 10.1126/science.adz2542 [2], Reuters – Long-distance flights can interfere with the internal clocks of seabirds [3], img ai generated
