Pan Mňau se okamžitě zeptal, proč se terapeutická kariéra nabízí sovám, zatímco kvalifikovaným kočkám stále nikdo neposlal pracovní nabídku. Bobík chce vědět, jestli se po terapii podává svačina. A paní Žofie požaduje jednu věc vyjasnit rovnou: příjemný pocit pacienta je naprosto legitimní, ale ještě z něj nevzniká důkaz, že sova léčí konkrétní nemoc. Výborně. Můžeme tedy za Rozárkou.
Půl hodiny, jedna rukavice a sova na ruce
Novinku zavedly Horské lázně Karlova Studánka letos v září. Zájemce nejprve dostane poučení, jak se má k ptákovi chovat, a speciální sokolnickou rukavici. Potom může se sovou zůstat na místě, sednout si na lavičku nebo se vydat na procházku lázeňským parkem. Sokolník přitom zůstává poblíž a dohlíží na člověka i zvíře.
V září si program podle lázní vyzkoušelo přibližně dvacet lidí, především lázeňských pacientů, ale služba je dostupná i dalším návštěvníkům. Redakce konstatuje, že klasická věta: „Jdu se na půl hodiny projít.“ dostává úplně jinou váhu, když se vrátíte se sovou.
Rozárka nedává rady. A možná právě proto funguje
Jednou z účastnic byla Miroslava z Havlíčkova Brodu, která popsala, že ji společnost sovy uklidňuje a pomáhá jí na chvíli zapomenout na okolní svět. A vlastně není těžké pochopit proč. Sedíte v lázeňském parku. Na ruce máte velkého živého ptáka. Sledujete jeho pohyby, peří, oči a reakce.
Musíte být klidní, soustředění a přítomní v okamžiku. Rozárka se vás neptá, jestli jste odpověděli na pracovní e-mail. Nepřipomíná vám účet. Nechce rozebírat rodinnou situaci. Prostě je. Pan Mňau konstatuje, že jde o terapeutický model, který kočky používají několik tisíc let.
Kontakt se zvířetem opravdu může člověku dělat dobře
Zooterapie není jen hezké slovo pro pohlazení psa v nemocnici. Výzkum intervencí za asistence zvířat skutečně ukazuje, že u některých skupin lidí může kontakt se zvířetem souviset s nižší úzkostí, stresem nebo lepší náladou. Novější souhrnné studie našly pozitivní výsledky zejména u psychických ukazatelů, jako jsou úzkost, stres nebo depresivní příznaky.
Jenže je tu důležité ale. Výsledky se mezi studiemi výrazně liší a většina výzkumu stojí na úplně jiných zvířatech – hlavně psech a koních.
Takže nemůžeme vzít výsledek studie s terapeutickým psem, položit ho Rozárce na hlavu a prohlásit: Sova prokazatelně snižuje úzkost o 37 procent. To bychom možná měli velmi atraktivní titulek. A velmi naštvanou paní Žofii.
Soví terapie zatím stojí hlavně na zkušenosti lidí
U Karlovy Studánky tedy máme něco jednoduššího a zároveň poctivějšího. Máme lidi, kteří říkají: „Bylo mi s ní dobře.“ A to není málo. Příjemný zážitek, rozptýlení, soustředění na zvíře a chvíle klidu mohou mít samy o sobě hodnotu, zvlášť během pobytu zaměřeného na odpočinek a rekonvalescenci.
Jen není nutné z toho vyrábět léčebný mechanismus, který zatím nikdo přímo neprokázal. Rozárka nemusí být opeřený psychiatr. Úplně stačí, že dokáže na půl hodiny přesunout pozornost člověka z vlastních starostí k něčemu živému, krásnému a zatraceně neobvyklému.
Proč zrovna sova?
Tady má Karlova Studánka proti klasickému terapeutickému psovi jednu nespornou marketingovou výhodu. Pes je skvělý. Ale málokdo přijede domů z lázní a první věta zní: „Dnes jsem půl hodiny držela psa.“ Se sovou je to jiné.
Je to zvíře, které většina lidí zná z lesa, dokumentů nebo nočního houkání. Dost možností pozorovat ji z několika desítek centimetrů člověk běžně nedostane. Navíc jde o ptáky odchované člověkem a zvyklé na kontakt se sokolníkem. Právě takový jedinec je pro podobný program zásadní.
Divokou sovu opravdu nechceme odchytit v lese a vysvětlovat jí, že od pondělí nastupuje na psychoterapeutické oddělení. Pan Mňau upozorňuje, že totéž platí pro kočky.
Teď jedna důležitá otázka: co na to Rozárka?
U zooterapie se někdy velmi intenzivně řeší, jak se cítí člověk. Je klidnější? Usmívá se? Má hezký zážitek? Jenže v místnosti – nebo tentokrát v parku – jsou dva živí účastníci. A druhý z nich neumí říct: „Dneska už jsem měla tři pacienty, děkuji, zavírám.“ Proto má smysl sledovat také welfare zvířete.
Sova používaná při kontaktu s veřejností musí být na podobnou manipulaci vhodná svým původem, zkušeností i temperamentem. Kontakt musí probíhat pod dohledem člověka, který její chování zná, a pták potřebuje dostatek odpočinku. Pokud začne vykazovat známky stresu, únavy nebo silné neochoty pokračovat, terapie končí. Ne proto, že je sova „neposlušná“. Protože welfare není bonusová položka. Je to podmínka celého programu.
Ochočená není totéž co plyšová
Sova zvyklá na člověka zůstává sovou. Má zobák. Má pařáty. Má vlastní temperament. A rozhodně nevznikla proto, aby se jí celý den střídali cizí lidé na hlavě. Proto je dobré, že v Karlově Studánce nejsou návštěvníci se zvířetem prostě ponecháni sami. Dostanou poučení, používají rukavici a sokolník zůstává poblíž.
To chrání člověka. Ale úplně stejně důležité je, že tím někdo sleduje i samotného ptáka. Pan Mňau považuje tuto zásadu za obecně použitelnou: „Když někdo nechce interakci, nemá být jeho povinností ji poskytovat jen proto, že je roztomilý.“ Redakce má nepříjemný pocit, že tentokrát nemluví pouze o sovách.
Sova samozřejmě nefunguje jako antidepresivum na křídlech
A tady přichází hranice, kterou bychom velmi rádi zachovali. Pokud někoho procházka s Rozárkou uklidní, je to skutečný lidský prožitek. Pokud mu zpříjemní pobyt v lázních, výborně. Pokud se díky tomu na chvíli cítí lépe, ještě lépe. Ale případná psychická nebo jiná zdravotní diagnóza se nemá nahrazovat sovou na ruce.
Animal-assisted interventions mohou fungovat jako doplňková aktivita, nikoli jako univerzální náhrada odborné léčby. Rozárka totiž nemá lékařskou licenci. A upřímně řečeno ji ani nepotřebuje. Její pracovní náplň může být mnohem prostší: sedět, koukat, být sovou a na půl hodiny připomenout člověku, že svět obsahuje také věci, které nemají termín odevzdání.
Redakční verdikt
Soví zooterapie v Karlově Studánce je přesně ten typ nápadu, nad kterým člověk nejprve trochu pozvedne obočí a potom si řekne: Proč vlastně ne? Pacienti dostanou půlhodinu klidu, nezvyklý kontakt se zvířetem a možnost projít se parkem s tvorem, kterého většina lidí zná maximálně jako oči svítící někde ve tmě.
Nemáme zatím důkaz, že právě sova představuje specifickou léčbu úzkosti, deprese nebo jakékoli jiné diagnózy. Máme ale velmi dobře doloženou skutečnost, že některým lidem kontakt se zvířaty přináší příjemné psychické účinky. A máme Miroslavu, které Rozárka pomohla na chvíli pustit okolní svět z hlavy.
Pan Mňau stále požaduje založení kočičí terapeutické sekce. Bobík už připravuje koncept psí procedury založené na kontaktu s párkem. Paní Žofie kontroluje, zda má Rozárka dost odpočinku. A redakce uzavírá: možná sova lidské starosti nevyléčí. Ale pokud vám na půl hodiny dovolí zapomenout, že je máte, zatímco sedí na ruce a mlčky vás sleduje očima profesionálního nočního predátora, není to úplně špatně strávené lázeňské odpoledne.
Redakční tečka: Pan Mňau po dočtení článku definitivně oznámil vznik konkurenční terapie. Pacient si lehne. Pan Mňau si lehne vedle něj. Nikdo na nikoho nemluví. Po třiceti minutách pan Mňau odejde.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Další témata ze světa živočišné říše a zpráv s jasným názorem najdete na ŽlutáKočka.cz.
Zdroje: iDNES.cz – Lázně v Jeseníkách zavedly soví zooterapii. Rozárka mě zklidnila, říká pacientka [1], PubMed – Animal-assisted therapy on psychological and physical outcomes: a meta-analysis of randomised controlled trials [2], PubMed – Animal-Assisted Therapy for Reducing Anxiety in Vulnerable Clinical Populations: A Systematic Review [3], UK Department for Environment, Food & Rural Affairs – Standards of Modern Zoo Practice, animal handling and welfare requirements [4], img ai generated
